Jméno: Základní škola, Praha 10, Veronské náměstí 391
Adresa: Veronské nám. 391, Praha, 10900
Typ školy: Veřejná (zřizovatelem obec)
Web: https://www.zsvn.cz
Základní škola Praha 10, Veronské náměstí 391, nabízí základní vzdělání žákům prvního stupně a druhého stupně. Škola disponuje moderně vybavenými učebnami a odbornými pracovišti, včetně počítačové učebny a knihovny. Součástí školy je školní družina poskytující odpolední péči o žáky. V nabídce mimoškolních aktivit jsou kroužky zaměřené na různé zájmy, jejich přesný obsah se však může měnit. Škola klade důraz na individuální přístup k žákům a spolupracuje s rodiči. V rámci výuky jsou využívány moderní výukové metody. Škola poskytuje podporu žákům se specifickými vzdělávacími potřebami. Organizace školy zahrnuje pravidelné třídní schůzky a konzultace s učiteli. Přesné informace o přijímacím řízení, školném a dalších detailech je nutné zjistit přímo u školy. Doplňkové aktivity a podrobnější informace o učebních plánech a programech školy nejsou dostupné v tomto popisu.
Další informace:
- IČO: 63831678
- Školu najdete ve městě či obci Praha, okres/obvod Praha 10, Hlavní město Praha.
| Kvalita výuky | |
| Zázemí a vybavení | |
| Vstřícnost školy | |
| Stravování | |
| Nálada a spolužáci | |
|
|
Celkově působí škola na Veronském náměstí hodně příjemně, tak nějak lidsky a rodinně. Vždycky se mi moc líbilo, jak se tam snaží vymýšlet různé akce a projekty, které výuku oživí, že to není jen o suchém sezení ve třídě. Děti tam mají pocit, že se na ně někdo dívá a záleží mu na nich, což je pro mě ohromně důležité, aby se tam cítily bezpečně. Komunikace s učiteli je většinou otevřená a fajn, když se člověk zajímá a chce něco řešit, obvykle se domluví. Není to tak, že by jen pouštěli filmy, aby zabili čas, ale snaží se jít dál a nabídnout něco víc. Ale samozřejmě, úplně bez chybičky to není. Někdy se zdá, že celková organizace kolem školy by mohla fungovat líp, objevují se takové drobnosti, které občas zbytečně komplikují běžný provoz a život. A občas jsem si všimla, že se část třídy prostě nudila a jen tak čekala na zvonění, protože nároky na ně nebyly vždycky úplně konzistentní. Jako kdyby někteří vyučující měli pocit, že je to spíš povinnost, kterou si musí odbýt, než poslání s nadšením.