Jméno: Základní škola Hanspaulka a Mateřská škola Kohoutek, Praha 6, Sušická 29
Adresa: Sušická 1000/29, Praha, 16000
Typ školy: Veřejná (zřizovatelem obec)
Web: https://www.zshanspaulka.cz
Základní škola Hanspaulka a Mateřská škola Kohoutek sídlí v Praze 6 na adrese Sušická 29. Škola nabízí vzdělávání žákům od první do páté třídy s možností rozšířené výuky anglického jazyka. Mateřská škola Kohoutek poskytuje předškolní vzdělávání dětem od tří let. Součástí školy je školní družina, která nabízí odpolední péči o žáky po vyučování. Škola klade důraz na individuální přístup k žákům a spolupracuje s rodiči. Vyučovací proces je doplněn o řadu kroužků a zájmových aktivit. Škola disponuje moderně vybavenými učebnami a prostornou zahradou. Výuka probíhá dle platných rámcových vzdělávacích programů. Provoz školy je standardní, včetně prázdninových a svátkových dnů dle školního kalendáře. Více informací o specifických programech, přijímání a dalších podrobnostech je dostupných na webových stránkách školy.
Další informace:
- IČO: 48133787
- Školu najdete ve městě či obci Praha, okres/obvod Praha 6, Hlavní město Praha.
| Kvalita výuky | |
| Zázemí a vybavení | |
| Vstřícnost školy | |
| Stravování | |
| Nálada a spolužáci | |
|
|
Celkově na Hanspaulku mám spíš dobrý pocit, i když pár věcí člověku prostě vadilo. Mateřinka Kohoutek byla pro ty nejmenší taková oáza klidu, kde se na ně moc hezky starali. Přišlo mi, že tam měli dostatek aktivit a hlavně hodně času venku, což je super. Adaptace tam probíhala velmi citlivě a komunikace s tetami byla vždycky moc fajn, člověk věděl, na čem je. Přechod na základku pak byl trochu jiná kapitola. Určitě se mi líbilo, že škola působí otevřeně, snaží se jít s dobou a nabídnout víc než jen nudné sezení v lavicích. Někteří učitelé byli opravdu zapálení a dokázali děti nadchnout, což bylo skvělé vidět. Atmosféra ve třídě byla většinou příjemná a děti se tam cítily bezpečně. I nabídka kroužků a volnočasových aktivit byla vcelku bohatá, takže si děti našly to své. Na druhou stranu, občas jsem si říkala, jestli ten individuální přístup, o kterém se tolik mluví, není spíš jen na papíře. Někdy se zdálo, že ve větších třídách se část dětí prostě nudila a jen čekala na zvonění, a pro ty tišší to bylo těžší se prosadit. Komunikace s vedením nebo s některými pedagogy občas drhla a člověk měl pocit, že se některé věci řeší zbytečně dlouho. Také mě mrzelo, že nároky se hodně lišily podle toho, na koho člověk narazil, a to umělo být pro děti dost demotivující. Bylo to zkrátka takové, kde se střídaly lepší a horší dny.