Každé ráno se před školami po celé republice opakuje stejná scéna. Řada aut popojíždí k hlavnímu vchodu, rodiče hledají místo, kde na chvíli zastavit, a děti se proplétají mezi zaparkovanými vozy. Přitom velká část těch cest měří jeden až tři kilometry. Vzdálenost, kterou zvládne dospělý ujít za dvacet minut a dítě na koloběžce podstatně rychleji.
Krátké cesty jsou pro auto to nejhorší
Auto je stroj postavený na plynulou jízdu zahřátým motorem. Krátká cesta je přesný opak. Motor se za dva kilometry nestihne dostat na provozní teplotu, spotřeba je proto výrazně vyšší než udávaná kombinovaná hodnota a opotřebení rychlejší. K tomu se přidá čas strávený hledáním místa k zaparkování, který u škol v ranní špičce často převýší dobu samotné jízdy.
Když si sečtete čas od vyjití z domu po skutečný příchod do třídy, rozdíl mezi autem a koloběžkou se na krátkých trasách smrskne na minuty. A na hustě zastavěném sídlišti bývá koloběžka rychlejší.
Kde je hranice, kdy se vyplatí
Rozumný odhad vychází z rychlosti. Chůze má zhruba pět kilometrů v hodině, běžná jízda na koloběžce dvakrát až třikrát tolik. Dva kilometry, které pěšky zaberou pětadvacet minut, ujedete na koloběžce za deset.
Prakticky to znamená tohle:
- do 1 km – dojděte pěšky, koloběžka nic zásadního neušetří
- 1–3 km – ideální pásmo pro koloběžku, auto tu nemá co dělat
- 3–6 km – koloběžka funguje, pokud je trasa přiměřeně rovná a povrch slušný
- nad 6 km – kombinace s MHD nebo jiný dopravní prostředek
Právě do prvních dvou pásem spadá většina cest do základní školy a značná část cest studentů na zastávku, do knihovny nebo za brigádou.
Co to udělá s dítětem
Vozit dítě autem až ke dveřím školy je pohodlné, ale má to cenu. Dítě, které se dopravuje samo, se učí orientovat ve svém okolí, odhadovat čas a číst provoz. Tyhle dovednosti nejde nahradit poučováním ze zadního sedadla.
K tomu se přidává pohyb. Jízda na koloběžce zapojuje nohy, zádové svalstvo i střed těla a na rozdíl od organizovaného sportu nevyžaduje žádný zvláštní čas navíc. Je to pohyb schovaný v běžném dni, dvakrát denně, pět dní v týdnu. Přesně ten typ aktivity, který dlouhodobě rozhoduje o kondici víc než hodina tělocviku.
Zmínit se dá i lepší soustředění po příchodu do školy. Dítě, které se ráno hýbalo na čerstvém vzduchu, sedá do lavice v jiném stavu než to, které vystoupilo z vytopeného auta.
Praktické otázky, které to obvykle rozhodnou
Kam s ní ve škole? Tohle bývá největší překážka. Skládací koloběžky se vejdou do skříňky nebo pod lavici, nesložitelné potřebují stojan. Řada škol dnes stojany má, protože je pořizovala pro kola. Zeptat se ve sborovně je otázka jedné minuty a často se ukáže, že řešení existuje.
Co počasí? Koloběžka není celoroční řešení pro každého. Ale sezóna od března do listopadu pokrývá většinu školního roku a na deštivé dny vždycky zbývá původní varianta.
Zvládne to menší dítě? Dětské koloběžky váží kolem tří kilogramů a mají nastavitelnou výšku řídítek, takže si je dítě zvládne samo nést i vynést do schodů. Klíčové je, aby řídítka ve stoje sahala zhruba mezi pupík a hrudní kost. Nižší nastavení nutí dítě hrbit se, vyšší zhoršuje ovládání.
A bezpečnost? Rozhodující je trasa, ne dopravní prostředek. Projděte si cestu do školy jednou nebo dvakrát společně, dohodněte, kde se přechází a kde se sesedá, a teprve pak pusťte dítě samotné.
Jde to zkusit na měsíc
Nejde o to vzdát se auta. Jde o to vytáhnout z jeho záběru cesty, na které se nehodí. Zkuste to na jeden měsíc. Každou cestu kratší než tři kilometry projeďte na koloběžce a poznamenejte si, kolikrát vám to zabralo víc času než jízda autem.
Většina rodin zjistí, že takových případů je překvapivě málo. A že ranní kolona před školou se o jedno auto zkrátila.
